rozestoupí se od sebe,

kam budou se mé oči dívat..

Slzy...
Už zase.... ?
Proč divím se....
Když kohoutek se rozbil..
Kohoutek,
co slzy pouští z očí ven.
Netěsní,
kape
a slanou krásu
v nestřeženém okamžiku
pouští bez kontroly
po tvářích...
Dlouhou dobu
byl zatažen.
Plnou silou vůle zablokován,
zajištěn
a uzavřen...
A teď?...

otevírá svým svitem komnaty třinácté

Lásko, prozař každou moji buňku tebou samou.

JAKÉ BY TO BYLO, KDYBY NA TEBE ČEKALO

stojím tu se zatajeným dechem..

Radost je jako nádherná mýdlová bublina,

snad přinesou mi trochu štěstí...

Kéž umím ji oslavit

Měsíci, tančíš si v závoji,závoji temném,za mraky ukrývášsvou pravou zář...

🌹
Život roztaví iluzi
a přivede tě,
když se necháš,
necháš vést za ruku,
tam do hlubin,
hlubin,
kde se dotkneš
skutečnosti.

🌹
Ach....
Brouzdám se
v gumácích zapomnění
v myšlenkách,
jak v kalužích po dešti...
Ó ano, neřekla jsem,
že stěhuji se,
že odešla jsem
ke svým hrám....
Že toulám se až
Bůh ví, kam....
Že toulám se až kdesi v kraji
kde představy si spolu hrají

Lásko...
Lásko,
jsi v každém soustu
neb Ty jsi byla za vším,
co vkládám do svých úst...
Ty jsi, Lásko,
dala pokyn,
aby život začal
klíčit, růst,
ve všem,
co okolo mne
se nachází...
Lásko,
Ty jsi sledovala,
jak každý kousek stonku
nabírá svou výšku,...

Dnes jedu druhé kolo,
zdá se, že konečně opravdu sedím naplno v sedle.
Skáču a překonávám jednu překážku za druhou.
Ulehčeně si oddechnu,
zapomenu se soustředit
a náhle vyletím ukrutnou rychlostí kamsi mimo skutečnost.

Tančím si v mracích...
Své sny si sním...
Rozličné vůně
přináší
smyslům mým
vítr,
než rozvíří
poklidný
oka mžik.

Létem rozpálená země
s radostí vítá přítelkyni
oděnou v proudy chladné vody,
do kapek z temných konví
co nad hlavou
vítr převrací
jak o závod...

Kde budeš bydlet
v dalších minutách?

Jsi zavřená
či otevřená
květino mojí duše?

Tam kolem jezera
s vodou tichou
s očima na hladké hladině
uprostřed nepatrných vln
chodila duše má
a v klidu jezerním
hledala barvu
a melodii svou....
Život se vytrácel
dech ubral na síle
v srdci se uhnízdil
mrtvolný klid...
Duši mou vyděsil
z tváře se odrážel

Na kousky
rozporcuje se
plynutí časem
jak ostrou sekyrou řezníka...
když srovnávání dovolím
udělat do života díry
jako do ementálu...
pak padám do každé
dokud mne bolest nenavrátí
do místa,
kde začíná zas
tady a teď...

Srdce lidí
září jako hvězdy
na nebi srdcí
a tvoří souhvězdí,
souhvězdí podle druhu svitu...

V kabátě z deštivé šediprosvítá blankytu trhlinajen pro jedno okopro jedno nakouknutíco ptát se tě nutíco asi za ní se ukrývá?

Z jedné strany na druhou
přelévá se vlna za vlnou
vlnky, vlny, vele vlny
kolem mne i nade mnou,
tvoří víry, vystřikují,
prsty větru je pak nutí,
aby zvedly ještě více
k nebi svoje rozpálené líce...

Když necháš za sebou výroky druhýcha jejich pohled na světi na tebejako spálenouneúrodnou zemia skrze odpuštěnía láskusi dovolíš vzlétnout...Když uvěříš, že můžeš žít i jinak,než jen těsně při zemi,pak v pádu,který následuje,kterým musíš nutně projít,v pádu střemhlav k zemi,vyrostou ti křídlaa vynesou tě do všech výšek přenesou do všech možných...

Zástupy kapek i kapiček,
co vítr silou svého dechu
bičoval do ostrých hran
a nutil jinak jít,
než přímo k zemi,
tancovat s ním jeho kroky
mezi nebem a zemí,
mezi světlem blesku
když hrom svou znělku
zahrál silně
uprostřed šedivé temnoty...

Zpíváš si srdce mé,
zpíváš si vesele,
když z kopce uháníš,
z vrcholu přímo dolů...

Kolem hlavy
prohnal se mi
na černém koni
s šedou hřívou
strach...

Skrze vzdušné zámky
vystavěné ze snů,
z myšlenek,
propadám se,
klesám střemhlav dolů...
Cestou odpadají všechny masky
Tam, kde čeká mne pád tvrdý,
vystlaly už hromadu
stejně jako květy jara
najdeš nakupeny
u kořenů stromů,
na zemi,
co zarazí ten pád
a vytvoří okamžik
kdy ticho usedne ...