Ve chvílích prazvláštních,
kdy z nekonečna přichází obrazy,
ve Flow se nová báseň zrodí...
Kde se bere tolik krásy, naděje, soucitu, a to vse dané do volných veršů... ta vnitřní díla Ženy toto umí, jen to plně uvolnit zevnitř ven... kolik je pro mě v tom všem inspirace, děkuji.
Zase mam zimomriavky, keď čitam tuto nadhernu basen. Marci, ďakujem.
Marci milá.. Děkuji za Tvé básničky..
Pročítám si je zas a znova a před očima se mi noří obrazy tvých prožitků, které opisuješ slovy...
Vidím obrazy stromů, smích i pláč, zoufalství i srdce plné lásky. To vše vidím za tvými slovy.. .
A to mě baví. Představovat si jaký zážitek máš zrovna za sebou, když píšeš ten, či onen verš.. .
A můžu číst stále dokola, protože obrazy se mění... Podle nálady, denního světla, či hudby, kterou poslouchám...
Děkuji za tyto nevšední prožitky...
Děkuji za tvé krásné a hluboké podněty.
Brigita Tóthová
Marci, Tva slova, basne, sdileni se mnou vzdy rezonuji a rezonovat budou, vzdy mi odkryji nejakou vrstvicku a ukazi neco blize k sobe same, tahle zpetna vazba nejde popsat slovy - tohle jde ze srdce do srdce, nebo z duse do duse, nevim, ale dekuji
Verča
Marcelko...,
S jakou lehkostí poskládat slova díků a obdivu k takovému dílu jemnosti a něhy.
Když pročítám naladěna na srdce, intenzívně cítím vše, co už jsem prožila a k šílenství vlastní pravdy, tedy až mrazení v těle, zjišťuji, že jsem v Tvých verších tisíckrát viděna. Tak jak šel životní čas, kde se snad vystřídalo úplně všechno...závoje a masky, zrcadla, skutečnosti a hlubiny, vnitřní zrak, slupky zdání jako iluze, proměna zevnitř, transformace, prostor a čas, zapomnění prožitého a věčná naděje, kaluže a bláto, utíkání od skutečnosti a návraty, kouzlení a sny, věčné lásky, boření a obnova, renesance vidění sama sebe.........když nevidíme, za čím vším je láska. Ale taky proud světla ukotvující se v Matce Zemi a zároveň v nekonečné Nebeské Výšině. Jednota obou, když potom jsme v síle.
Tvé básně jsou jak hluboká ženská tůňka, vedená zralostí zkušené ženy, která vidí život srdcem. Poháněna vlídností života, avšak i realitou. Neméně vírou v konečnou slastnou harmonii celku, po které my ženy tak toužíme.
Nesmiřitelně znovu k nádechu a výdechu vedou mě Tvoje verše. A taky spočinout v tichu a uvnitř sebe. Je v nich vše, co zralá žena ví.
Objevila jsem skrze Tebe bohatost a krásu poezie, která v dětství zůstala nedotčena.
S vděčností a obdivem Irena Rychtera
Marci, tvoje verše sa vždy tak hlboko dotknú mojej duši...tam niekde vnútri sa niečo zachveje...niečo jemne zanôti, zabrnká, duša sa usmeje....ďakujem, že sa s nami delíš
S vděčností Janka
Snaha je mrcha
proradná,
zrádná,
vypočítavá...
O svobodu tě připraví,
radost ze života sebere ti,
jakoby nic tě začne dusit
a přitom namlouvá ti stále znovu,
jak kámošky jste největší,
jak dovede tě tam,
kam toužíš.
Na tácu stříbrném
slibuje ti nosit spásu...
Když nevíš kudy kam
když láska k tobě neproudí,
když život tvůj se zastavil,
když čas jen víří kolem tebe prach událostí,
když nevíš, kde máš sebe,
když nerozumíš tomu, co se děje,
když zároveň to pálí i ukrutánsky zebe,
když nenacházíš východisko,
když nitro pláče tvé,
když klesáš ke dnu,...
Svět naruby
zdá se mi dnes...
Otec kárá svého syna
a sám to stejné
už léta předvádí
celému rodu před očima
a nevidí to,
slepý je
až slza marnosti ukápne ti,
když vidíš to,
jak druhým káže
a sám se sebou
spokojen je nadmíru
snad až na konec vesmíru....
Roztříštěné sebevědomí
sbírám střep po střípku....
Lepím k sobě marně dílky,
co patří do jiného místa,
co drží pohromadě jinde
a jiné kusy vědomí sebe...
Opatrně nabírám
naběračkou strach
i další jeho bratry,
všechny oděné
do barev temných,
těžkých, dusivých...
Když políbí tě inspirace,
múza rozbalí svá kouzla
a i přes únavu
nenechá tě spát
Vyroste ti před očima zpráva
na jemných nitkách
těsně před příchodem snů
k tobě krůpěje poselství pošle
o chvílích,
které odpluly
na přídi zapomnění
do dálav minulosti...
Jen z oka do oka
zahlédneš skutečně
druhého člověka...
Uslyšíš nádech
záměrů srdce...
když nedůvěra
obklopí tě zcela,
když zaplaví tě,
a téměř utopí
radost tvou a nadšení,
když okolní svět
tvrdí svorně,
že máš nepořádek
ve svém domě,
když ti, co nablízku ti byli,
přesvědčují tvoji píli,
že špatným směrem
namířena zdá se,
že kompas jejich
od tvého se liší,...
Když něžnou ženu
den za dnem
silná vůle zdobí,
ženskost pravá odplouvá
po nekonečném moři
na lodích se slzami uvolnění
do kraje potlačené bolesti
do kraje dokonalých masek
všech dokonalých krásek...
Jak odevzdat se,odevzdat se životu?Jak nebránit se,nevzpouzet se jeho toku?Jak nechtít stále měnit to,co stejně nezměníš?Co pohltí tě tak,či tak...
Tanči...
Duha už vykukuje,
připravuje se
k výskoku,
k výskoku na nebe,
na první letní bouřku...
Kam míří tvé kroky,tvůj život,když zaháníš ticho?Do rukou mu strkáš všelicosjen aby tě nechalo na pokojia nespustilo tějako po skluzavcetam k sobě,k tobě,dovnitř,kde dějí se zázraky,které ti napoví,kdoa proč tu jsi...
Kdysi chtěl od tebe víc..Víc, než byla skutečnost..Víc, než jsi byla schopná udělat...Vždy víc, než bylo možné dosáhnout..Víc, než jsi ze sebe dokázala,dokázala vykřesattlakem a silou vůle...Místo láskyplné náručetu bylo stále dokolečka,že nejsi dost dobrá...
Koupu se v modrém blankytu,odpočívám chvíli v azurovém světě,kde pomněnka pro radost mi kvetea luční zvonek jemně zvoní...
Milion ptačích zobáčků
klove mi do lebky o 106...
Nevnímám myšlenky,
jen silný hukot v hlavě.
Když spojí se v útoku
Mám se dát do kroku?
Zešílet?
Není kam zmizet...
Není co udělat...
Snad jen tak zůstat stát.
Nechat je proklovat díru.
Díru, co odvede
milion zobáčků
Rozbouřené vlny pohltily
miniaturní kousky nového života
v podobě sotva viditelného smetí...
Poslouchej,
to Země šeptá...
šeptá ti zprávu
poslanou po světle...
Duše má, jak zníš?
Jakou máš melodii?
Jak zní hlas tvůj?
Od do...
kolik kilo?
Kolik času?
Kolik právě
decibelů hlasu
vyšlo z mých úst
směrem k tobě?
Bělostná nádhera
heboučkých peřin
v průhledná jezera
noří se...
Hadi mokří plazí se
do každé skuliny,
až tam, kde poklady
schované nechala
snad každá
listnatá kráska...
Ve větru zmítáš se,duše má,nitro mé,ve větru životav bouřích se choulíš,mezi chladnými kapkami bloudíš,kousíčky tebe leží pod nimiledovou silou přitisknuté k zemi...
Jak vzácný klenotje srdce člověka,když nechává sejako oblázekomývat řekou života...Vyleštěno proudem,proudem zážitků a událostído hladkých tvarůco ucítíš je na omak,zbaveno všeho,co drsné a ostréna povrchu byloa cestouunášeno proudemuvnitř zrajeskrze tlak toku životav nejcennější drahokamkterý na svých dlaníchživot do věčnosti přináší....
když ti život dává přihrávky,
Gejzír světla
oslepí okolí v mžiku.
Do všech stran
i směrů září...
Když směješ se
i v nebi slyší
tvou velkolepou
radost z žití...
Zvedáš oči,
slyšíš kroky
v dálce ladně,
přesně zní...
Blíží se k nám
žena krásná
jak diamant do prstenu
zasedne v kruh rodinný.
Než odlesky překvapení
v její tváři začneš číst.
Nitrem jejím
rozezní se
fanfáry radosti
ke všem vstříc...
Jako nitky
jsou dny její...
"Děkuji Marci. Je to prostě o mně. Nekonečno skrze tebe Ví 😍😘"
zrozena jsi z jemné mlhy
z kousků ní si šiješ šaty,
v okamžiku nahá jsi
a v druhém zahalená vrstvami,
které nejdou spočítat...
