Ve chvílích prazvláštních,
kdy z nekonečna přichází obrazy,
ve Flow se nová báseň zrodí...
Kde se bere tolik krásy, naděje, soucitu, a to vse dané do volných veršů... ta vnitřní díla Ženy toto umí, jen to plně uvolnit zevnitř ven... kolik je pro mě v tom všem inspirace, děkuji.
Zase mam zimomriavky, keď čitam tuto nadhernu basen. Marci, ďakujem.
Marci milá.. Děkuji za Tvé básničky..
Pročítám si je zas a znova a před očima se mi noří obrazy tvých prožitků, které opisuješ slovy...
Vidím obrazy stromů, smích i pláč, zoufalství i srdce plné lásky. To vše vidím za tvými slovy.. .
A to mě baví. Představovat si jaký zážitek máš zrovna za sebou, když píšeš ten, či onen verš.. .
A můžu číst stále dokola, protože obrazy se mění... Podle nálady, denního světla, či hudby, kterou poslouchám...
Děkuji za tyto nevšední prožitky...
Děkuji za tvé krásné a hluboké podněty.
Brigita Tóthová
Marci, Tva slova, basne, sdileni se mnou vzdy rezonuji a rezonovat budou, vzdy mi odkryji nejakou vrstvicku a ukazi neco blize k sobe same, tahle zpetna vazba nejde popsat slovy - tohle jde ze srdce do srdce, nebo z duse do duse, nevim, ale dekuji
Verča
Marcelko...,
S jakou lehkostí poskládat slova díků a obdivu k takovému dílu jemnosti a něhy.
Když pročítám naladěna na srdce, intenzívně cítím vše, co už jsem prožila a k šílenství vlastní pravdy, tedy až mrazení v těle, zjišťuji, že jsem v Tvých verších tisíckrát viděna. Tak jak šel životní čas, kde se snad vystřídalo úplně všechno...závoje a masky, zrcadla, skutečnosti a hlubiny, vnitřní zrak, slupky zdání jako iluze, proměna zevnitř, transformace, prostor a čas, zapomnění prožitého a věčná naděje, kaluže a bláto, utíkání od skutečnosti a návraty, kouzlení a sny, věčné lásky, boření a obnova, renesance vidění sama sebe.........když nevidíme, za čím vším je láska. Ale taky proud světla ukotvující se v Matce Zemi a zároveň v nekonečné Nebeské Výšině. Jednota obou, když potom jsme v síle.
Tvé básně jsou jak hluboká ženská tůňka, vedená zralostí zkušené ženy, která vidí život srdcem. Poháněna vlídností života, avšak i realitou. Neméně vírou v konečnou slastnou harmonii celku, po které my ženy tak toužíme.
Nesmiřitelně znovu k nádechu a výdechu vedou mě Tvoje verše. A taky spočinout v tichu a uvnitř sebe. Je v nich vše, co zralá žena ví.
Objevila jsem skrze Tebe bohatost a krásu poezie, která v dětství zůstala nedotčena.
S vděčností a obdivem Irena Rychtera
Marci, tvoje verše sa vždy tak hlboko dotknú mojej duši...tam niekde vnútri sa niečo zachveje...niečo jemne zanôti, zabrnká, duša sa usmeje....ďakujem, že sa s nami delíš
S vděčností Janka
Zvedáš oči,
slyšíš kroky
v dálce ladně,
přesně zní...
Blíží se k nám
žena krásná
jak diamant do prstenu
zasedne v kruh rodinný.
Než odlesky překvapení
v její tváři začneš číst.
Nitrem jejím
rozezní se
fanfáry radosti
ke všem vstříc...
Jako nitky
jsou dny její...
Luxus je slyšet štěbetání ptáků.
Luxus je vychutnat si nebe plné mraků.
Luxus je objetí i něžná slova.
Luxus je mít místo, kde jsem doma.
Kolo času,
kolo prostoru
běží si, pěkně pospolu,
běží si do kopce,
i s kopce dolů.
zrozena jsi z jemné mlhy
z kousků ní si šiješ šaty,
v okamžiku nahá jsi
a v druhém zahalená vrstvami,
které nejdou spočítat...
Vítr si pohrává
ve vlasech mých...
Myšlenky honí se
sem a tam...
Kotvou života nemůže být nic menšího, než láska..
Možná proto se vše ostatní rozpadá, trouchniví a končí,
abychom vždy znovu a znovu našli cestu k lásce.
Čerstvě vyorané brázdy,
hledám ve vás myšlenky,
snad přinesou mi trochu štěstí...
lék na smutek a bolest duše...
Hledám,
paběrkuji na poli své mysli,
nacházím rozbité kousky
obalené v prachu nicoty...
Andělé letící
nad pouští zranění
s bělostnými křídly
nesou síť duhovou,
v ní bolest člověka
uvězněnou slzami
do ledové ulity
průhledné jako sklo...
Myšlenky v hejnu
kolem hlavy si létají,
některé přistanou
jiné zas odletí,
na které díváš se,
díváš se pozorně,
ty tvůj svět tvoří.
Pocity vykreslí,
tvé kroky zavedou
přesně tam
na místo,
které se myšlenkou,
myšlenkou vybranou
v tvé mysli stvoří...
Strachu,
příteli věrný,
střežíš mé kroky,
na cestách necestách
držíš mne za ruku...
Občas i nohy mé
přepevně obejmeš...
Hluboko v ulitě
na zázrak čekám....
Duše má, jakpak zníš?
Zdá se, že tajemně.
Pomalu rodí se
tvé tóny dojemné.
K nim se hned přidají
radostné fanfáry.
Tisíce jehliček
do tváří, do rukou
bodá tě, bodá..
Na konci tunelu
trochu se rozbřesklo.
Nebo jen oči mé
ovládl klam?
Život nebo smrt
tě vždycky na svou stranu získá
v pravý čas
a můžeš,
jak chceš
křičet "DOST".
Mladí proti starým,
staří proti mladým,
chudí proti bohatým,
bohatí zas proti chudým,
ale kdo to určí,
kdo dnes,
a kdo zítra,
zda bohatý,
či chudý
už jsi dost?...
v těch nejtíživějších myšlenkách,
Andělé letící
nad pouští zranění
s bělostnými křídly
nesou síť duhovou,
v ní bolest člověka
uvězněnou slzami
do ledové ulity
průhledné jako sklo...
Odkládám plavbu, Živote...
Odkládám cestu po tvých vlnách.
Poslední bouře
roztříštila nitro mé,
o skály
na nejmenší kousky
rozbilo se moje srdce...
Do teď je sbírám,
ještě kus poskládat mi chybí...
Nemohu vyplout v tuto chvíli.
Nad hlavou zběsile
ohniví draci se honí.
Vybírám, otvírám,
brodím se hromadou,
každý se na mne
tak překrásně směje.
Mezi myšlenkami,
uvízla mi jedna,
o duši.
Po pokoji se roztančila
v střevíčkách jemných
ladnými kroky
vůně lilií...
Když příliš zblízka
dýchne ti do tváře
na chvíli těžká zdá se,
těžká i jemná,
však zpátky neustoupí
o jediný krok.
Vyplní prostor,
každičkou kapičku vzduchu,
line se do každé štěrbiny temné,
světlo i tmu proniká stejně....
Brodím se ve zlatě,
v závějích,
v závějích po kolena.
V paprscích slunce
duhově září.
Šustí mi do kroku
rubínů odlesky
prasátka hází...
Zlatými třpytkami
zasypu vděčnost,
na noční oblohu ji vysadím.
Ať nad hlavou mi září
odráží svit mojí pozornosti
všemu, co mám,
i co jsem někdy měla...
Zatmění začíná
před dokořán
otevřenýma očima...
Odhrnuji závěsy všeho toho,
co dnes "musím".
Chci se jen dostat k oknu
a nadechnout se čerstvého vzduchu.
Pohladit očima krajinu
smáčenou slzami z nebe.
Nastavuji uši tichu,
chci dnes uslyšet,
jak zní....
Prý tam někde
v jeho středu
najdu, kdo jsem,
co už vím....
Pod šedým poklopem
ospalým krokem
blíží se v úžasu
jak každým rokem
očekávání veliká....
V temnotě krčíš se,
ubohá duše má,
ve tmě
a ve strachu
choulíš se do sebe...
