Vděčnosti

Vděčnosti...

zrozena jsi z jemné mlhy
z kousků ní si šiješ šaty,
v okamžiku nahá jsi
a v druhém zahalená vrstvami,
které nejdou spočítat...

Když za ruku si vedeš Lásku
není nádhernější podívané
od začátku až na konec světa,
po temnotě v tu chvíli je veta,
než se jako slunce
začneš chýlit k západu...

Z velkolepých šatů vysvlékneš se zcela,
když přetemná noc prázdného chtění
obklopí mne,
sevře v náručí.
Zas nové vrstvy ozdobí tě,
zítra,
ráno,
když vyjde slunce
na paprscích s radostí...
Ach, Vděčnosti
tvá kouzla ať mne provází
a v době noci
ve snech zdají se mi stále...