Sílo, odpusť... Vítej zpátky!

Když políbí tě inspirace,
múza rozbalí svá kouzla
a i přes únavu
nenechá tě spát
Vyroste ti před očima zpráva
na jemných nitkách
těsně před příchodem snů
k tobě krůpěje poselství pošle
o chvílích,
které odpluly
na přídi zapomnění
do dálav minulosti...

O tom, jak jsi odevzdala svoji sílu,
sílu postavit se za sebe
sílu říct, kde jsi
a kde už ne..
Sílu, která v okamžicích ohrožení
dokáže ubránit i toho nejslabšího tvora.

Vidinu dne, kdy ten,
jenž ti měl kořenem v lásce být,
svou sílu místo na obranu,
na ovládání zneužil.
Bez vědomí toho,
že ničí život v tobě
silou svou stavěl vězení.
Hradby a ploty,
z bolesti, zranění
strážce k nim stavěl

A ty?
Zřekla ses téhle síly v sobě,
aby už v dalším pokolení
nemohla působit bolest kolem tebe.
Vědomě a dobrovolně
jsi ji odevzdala,
odňala vnitřní obranu života
a díky tomu z tebe život začal unikat
ze tvého těla
ze tvé duše
a dovnitř tebe jako nůž
se začala ta síla zarývat
obrácena proti tobě

Dnes rozřízl ten nůž tvé nitro natolik
až se ti bolestí rozsvítilo před očima...
Už víš,
že tuhle mocnou pomocnici
potřebuješ po pravici
a ne do srdce si zarývat.

Sílo má, odpusť,
odpusť,
že jsem se tě zřekla,
že nechala jsem ničit sebe
a bez obrany žila.
Bez pláště vědomí sebe
bez nasycení,
žíznivá
a hlavně slepá,
jako polomrtvá
bloudila jsem
jako bez života.

Sílo, beru si tě zpátky.
Buď se mnou,
zase ochraňuj mne už.
Sílo má,
snad přečetla jsem mezi řádky,
k čemu jsi
a jak jsi potřebná.
Sílo, oblékám si tě,
volám tě zpátky,
Sílo má,
nauč mne zas žít.
Nauč mne vládnout
vládnout moudře,
mému životu
a přitom druhé nezranit.
Sílo má,
postav mé hranice,
obranou jemnou,
ale pevnou staň se mi.
Ať duše má zas
květy života se rozvoní
a jako pramen ze mne
radost tryská...