Roztříštěné sebevědomí

Roztříštěné sebevědomí
sbírám střep po střípku....
Lepím k sobě marně dílky,
co patří do jiného místa,
co drží pohromadě jinde
a jiné kusy vědomí sebe...

Střed toho všeho není k nalezení
ukryl se pod hromadou suti,
co držela v celku jen na jedno nadechnutí
a rozpadla se hned při prvním zatížení....
Při výdechu,
co ven chtěl dostat špínu,
která držela se díky splínu
pevně uvnitř
a nechtěla jít zevnitř ven...

Kdo jsem
teď leží přede mnou
a na něm vrstva prachu
začíná tvořit svoji tíži...
Skrz ni pak světlo bez obtíží
neprojde dovnitř,
neprosvítí všednost
ani zvyklosti
ani léty vytvořené rýhy
kde bolest ze zranění sídlí
kde odpuštění neproniklo k cíli....

Světlo a poznání sebe,
čekám, až spojíte své síly....
Pak najdu střed
a znovu začnu
stavět stavbu
uvědomění si sebe....
Od země,
od základů
vystavím si po kousíčkách sebe
až tam,
kde duha přemosťuje nebe....
Kde rozpory se v jedno spojí...