Milion ptačích zobáčků

Milion ptačích zobáčků
klove mi do lebky o 106...
Nevnímám myšlenky,
jen silný hukot v hlavě.
Když spojí se v útoku
Mám se dát do kroku?
Zešílet?
Není kam zmizet...
Není co udělat...
Snad jen tak zůstat stát.
Nechat je proklovat díru.
Díru, co odvede
milion zobáčků
ven k nebi
na křídlech lehounkých...
Díru, co hučící proudění myšlenek
vytryskne k nebi
jak tělo velryby
gejzíry vody.

Milion ptačích zobáčků
lítá mi o 106 nad hlavou....
Ta chvíle prázdnoty,
ticha a samoty
plní mne pokojem,
Pokojem laskavým....
Než hejna myšlenek
zase se do hlavy
k přestávce v letu
vrátí...