Kéž moje srdce vidí....

Svět naruby
zdá se mi dnes...
Otec kárá svého syna
a sám to stejné
už léta předvádí
celému rodu před očima
a nevidí to,
slepý je
až slza marnosti ukápne ti,
když vidíš to,
jak druhým káže
a sám se sebou
spokojen je nadmíru
snad až na konec vesmíru.

Však harmonii
kolem sebe nešíří,
jen bolest,
která zebe
a další generace zatíží.

Je jiná možnost,
jiná cesta,
jak z toho ven?
Jak další pokolení
ochránit,
vysvobodit,
odkaz proměnit do lásky
než odpuštění?

Snad jen opakovaně
zalévat své uvědomění
myšlenkami,
které léčí,
myšlenkami,
které nesou péči,
o mé nitro,
o mé blaho,
o můj plamen lásky....

Aby hořel v plné síle,
jak to právě teď jen svedu,
aby rozehřál ledovce
rostoucí od minulosti k dnešku
a vyčistil rány
krutých nevyžádaných rad
a snad jen touhy
po dokonalejším světě,
větší lásce,
větší harmonii,
skrze napravení druhých,
místo vyladění sama sebe tvořené....

Kéž moje oči, moje srdce vidí...